Mefíbóšet aneb život s hendikepem

Chtěl bych vám vyprávět příběh o jednom muži, o kterém je krátká zmínka v Bibli. Možná, že když vám řeknu jeho jméno nebudete vědět o koho se jedná. Měl jsem ze začátku problém vyslovit jeho jméno. Může se zdát, že jeho příběh je nepodstatný, ale mě se dotkl a zasáhl mě. V Bibli máme některé věci zmíněné opravdu stručně, ale neznamená to, že by tyto věci byly méně důležité.

Muž, o kterém budu mluvit se jmenuje Mefíbóšet. Nevím, jestli vám říká něco jeho jméno. V Bibli jsou dva lidé s tímto jménem, ale já chci mluvit o synu Jonatána a vnuka Saula krále v Jeruzalémě.

Mefíbóšet měl velmi těžký život. Už v pěti letech přišel o svého otce a dědečka, když byli zabiti v bitvě v pohoří Gilboa Pelištejci. Když se to dozvěděla jeho chůva, bála se, že malému chlapci budou usilovat o život a při spěchu do Gibeje – královského sídla, ho upustila a chlapec si při tom zlomil obě nohy a byl doživotně zmrzačený. Je o tom zmínka v 2. Samuelově 4,4.

„Jónatan, syn Saulův, měl syna, který měl zchromené nohy. Bylo mu pět let, když z Jizreelu došla zpráva o Saulovi a Jónatanovi. Jeho chůva jej tehdy vzala a dala se na útěk. Při útěku tak pospíchala, že upadl; proto kulhal. Jmenoval se Mefíbóšet.“

2. Samuelova 4,4

Chlapce pak odnesli do Gileádské země, kde našel útočiště v domě Machira, syna Ammielova, v Lódebaru.

Nejenže byl malý Mefíbóšet trvale postižený, ale také se musel vypořádat s tím, že na něj lidé budou koukat s předsudky. V této době se pohlíželo na takovéto lidi, jako na ty, které postihl Boží trest, protože nejsou poslušni Boží vůle, a proto se musel skrývat. Zvláště když je potomek nepřítele krále Davida.

Mě je tento osud částečně známý, protože jsem se ocitl v podobné situaci, jako tento chlapec. Od tří let jsem zjišťoval, že se mnou není něco v pořádku, protože jsem začal zakopávat a nebyl jsem schopen chodit tak rychle jako ostatní děti. Posléze mi byla diagnostikována svalová dystrofie. Moje vyhlídky do budoucna nebyli vůbec příznivé. Ve škole se mi děti posmívali za moji kejklavou chůzi a za má veliká lýtka, která jsou příznačná pro moji diagnózu. Není to lehké, když člověk vidí, že ho společnost nepřijímá. Je těžké místo lásky se setkávat s odporem a s neporozuměním. Každopádně na rozdíl od Mefíbóšeta mám milující rodiče, kteří mě vždycky podrželi. Nicméně si aspoň trochu umím představit, jak se tento chlapec musel cítit. Není jednoduché se s tímto naučit žít. Člověk se nějak vyrovná se svým stavem, ale horší je, když se necítí být přijat ve společnosti.

Tento chlapec zažíval něco podobného. Musel se spoléhat na sebe a své nejbližší. Byl královského rodu, a přesto byl vyvrhelem společnosti. Jeho vyhlídky také nebyli příznivé a určitě se cítil velice sám, ale jednoho dne se stalo něco nevídaného. Dozvěděl se, že je předvolán před krále Davida. Muselo mu v hlavě vyvstat spousty otázek. Co mi může král chtít? Jsem potomek toho, kdo usiloval o jeho život. Nechce se mi pomstít? Nejsem v ohrožení života? Proč si nechal zavolat takového vyvrhele jako jsem já?

Muselo ho to hodně tížit, když nevěděl, co se s ním bude dít, když přistoupí před Krále. Přišel tedy před krále, padl tváří k zemi a klaněl se a se strachem ve svém hlase řekl: „Zde je tvůj otrok.“

Jeho předvolání před krále předcházelo to, že David si vzpomenul na to, jak měl rád syna Saula Jonatána. Byli si blízcí a milovali se bratrskou láskou. V 1. Samuelově v 18. kapitole se píše: „Jonatán přilnul celou duší k Davidovi, zamiloval si ho jako sebe sama.“ (18,1) Samozřejmě to platilo i ze strany Davida. Když byl David pronásledován Saulem, s Jonatánem si dali slib a uzavřeli spolu smlouvu. V 1. Samuelově Jonatán pronáší toto:

„¹⁴Avšak i ty mi prokazuj Hospodinovo milosrdenství, pokud budu živ a nezemřu, ¹⁵a nezpřetrhej svazky svého milosrdenství vůči mé rodině nikdy, ani tenkrát, až Hospodin vyhladí Davidovy nepřátele z povrchu země do posledního muže.‘ ¹⁶I uzavřel Jónatan s Davidovým domem smlouvu: ‚Ať Hospodin volá Davidovy nepřátele k odpovědnosti.‘ ¹⁷Nadto zavázal Jónatan Davida přísahou při své lásce k němu, neboť ho z duše miloval.“

1. Samuelova 20,14-17

Král David v této době porazil za pomocí Hospodina všechny nepřátele a jak slíbil Jonatánovi, chtěl mu projevit milosrdenství a postarat se o jeho rodinu, tudíž i o jeho potomky.

„¹David se zeptal: ‚Zdalipak zůstal ještě někdo ze Saulova domu? Rád bych mu kvůli Jónatanovi prokázal milosrdenství.‘ ²K Saulovu domu patřil otrok jménem Síba. Toho předvolali k Davidovi. Král mu řekl: ‚Ty jsi Síba?‘ On odvětil: ‚Tvůj otrok.‘ ³Král se otázal: ‚Už nezůstal ze Saulova domu nikdo? Rád bych mu prokázal Boží milosrdenství.‘ Síba králi odvětil: ‚Je tu ještě Jónatanův syn, zchromený na nohy.‘ ⁴Král se otázal: ‚Kde je?‘ A Síba králi řekl: ‚Ten je v Lódebaru, v domě Makíra, syna Amíelova.‘ ⁵Král David ho dal tedy přivést z Lódebaru, z domu Makíra, syna Amíelova.“

2. Samuelova 9,1-5

Teď už se dostáváme zpátky k Mefíbóšetovi.

^„6Když Mefíbóšet, syn Jónatana, syna Saulova, přišel k Davidovi, padl tváří k zemi a klaněl se. David řekl: ‚Mefíbóšete!‘ On pravil: ‚Zde je tvůj otrok.‘ ⁷David mu řekl: ‚Neboj se. Rád bych ti prokázal milosrdenství kvůli Jónatanovi, tvému otci. Vrátím ti všechna pole tvého děda Saula a budeš každodenně jídat u mého stolu.‘ ⁸On se poklonil a řekl: ‚Co je tvůj služebník, že se obracíš k mrtvému psu, jako jsem já?‘ ⁹Král předvolal Síbu, sluhu Saulova, a řekl mu: ‚Všechno, co patřilo Saulovi a celému jeho domu, jsem dal vnukovi tvého pána. ¹⁰Ty mu budeš obdělávat půdu, ty se svými syny a svými otroky budeš dodávat chléb k obživě pro vnuka svého pána. Mefíbóšet, vnuk tvého pána, bude každodenně jídat u mého stolu.‘ Síba měl patnáct synů a dvacet otroků. ¹¹Odpověděl králi: ‚Vše, co král, můj pán, svému služebníku přikázal, tvůj služebník splní, ačkoli Mefíbóšet může jíst u mého stolu jako jeden z královských synů.‘ ¹²Mefíbóšet měl malého syna jménem Míka. Všichni obyvatelé Síbova domu byli Mefíbóšetovými otroky. ¹³A tak sídlil Mefíbóšet v Jeruzalémě, neboť každodenně jídal u králova stolu. Kulhal na obě nohy.“

2. Samuelova 9,6-13

Zde vidíme, jak veliké milosrdenství král David projevil tomuto muži, který se nazval před králem mrtvým psem.

Někdy si tak můžeme připadat, že jsme mrtvými psi, kteří jsou k ničemu a nejsou hodni lásky od druhých a ani od Boha. Také jsem se takto cítil a věřím, že se takto mnoho lidí cítí. Společnost jim nalhává, že je nikdo nemá rád a žel i mnoho věřících odsuzuje své bližní a předávají jim falešné zprávy o tom, že nejsou dost dobrý ani pro Boha.

V tomto příběhu vidíme krále Davida jako předobraz Ježíše Krista, i když ne úplně dokonalý. Když projevuje milosrdenství i tomu vyvrhelovi.

Také jsem si připadal podobně jako Mefíbóšet, můj život byl v troskách a já neviděl smysl svého života a cítil jsem se sám a bez dobrých vyhlídek do budoucnosti. Ježíš si mě postupně k sobě přitáhl a já jsem mohl spočinou před jeho trůnem a on mi prokázal milosrdenství, stejně tak jako král David onomu chlapci. Ježíš nám ukazuje na tomto příběhu, že nás miluje, ať už jsme v jakémkoliv stavu a cítíme se třeba jako mrtvý psi. Okolo nás je spousty lidí, který se cítí být vyřazeni společností, kteří cítí, že do tohoto světa nepatří a na nás je abychom projevili těmto lidem milosrdenství, abychom ji projevili lásku, kterou nám projevil Ježíš Kristus.

Každý, kdo je v nouzi, je náš bližní – každý člověk, který potřebuje naše sympatie a laskavé služby, je náš bližní. Trpící a strádající lidé všech vrstev jsou našimi bližními, a když se o jejich nouzi dozvíme, je naší povinností jim v rámci možností pomoci.“

Svědectví pro církev 4,226.227

Máme se starat o každý případ utrpení a pohlížet na sebe jako na Boží zástupce, kteří mají potřebným ulevit, jak jen to bude v našich silách. Máme být dělníky spolu s Bohem. Jsou lidé, kteří projevují velkou náklonnost ke svým příbuzným, ke svým přátelům a oblíbencům, a přesto nedokážou být laskaví a ohleduplní k těm, kteří potřebují něžný soucit, kteří potřebují laskavost a lásku. S upřímným srdcem se ptejme: Kdo je můj bližní? Naši bližní nejsou jen naši spolupracovníci a zvláštní přátelé; nejsou to jen ti, kdo patří k naší církvi nebo kdo smýšlejí stejně jako my. Našimi bližními je celá lidská rodina. Máme konat dobro všem lidem, a zvláště těm, kteří patří do rodiny víry. Máme dát světu najevo, co znamená naplňovat Boží zákon. Máme milovat Boha nade vše a bližního jako sebe sama.“

The Review and Herald, 1. ledna 1895.

Ježíš s námi uzavřel smlouvu, podobně jak David uzavřel smlouvu z Jonatánem. Uzavřel smlouvu s Abrahámem a mi jako jeho duchovní potomci máme na tuto smlouvu nárok. Bůh na to přísahal, takže si můžeme být jistí, že z jeho strany budou splněny všechny závazky. Na nás je, jak se k této nabídce postavíme. Každopádně všichni lidé jsou Božími dětmi, i když jsou to marnotratní synové a svého Otce neposlouchají a stojí ve vzdoru k němu. I těmto lidem máme projevit milosrdenství, těm, co jsou na okraji společnosti. Tak jako David projevil milosrdenství nad Mefíbóšetem.

Ježíš nám nabízí, že s ním může být u jednoho stolu a můžeme mít s ním podíl a být členy královského dvoru. Touží nás k sobě přitáhnout, protože zná naše trápení a bolesti. Chce, abychom i my nabízeli lidem tuto možnost přijít ke královskému stolu. Abychom je měli rádi jako sami sebe.

Chlapec musel být šťastný, když ho král k sobě přijal, musela to být neskonalá vděčnost. Myslím, že už se necítil sám a mohl poznat otcovskou lásku, která mu tak chyběla. Dalo by se říct, že si ho David adoptoval a dal mu všechny výhody, jako by to byl jeho syn. Konečně byl v bezpečí a cítil se být přijatý. Už si nemusel dělat starosti o to, co o něm říkají lidé. On měl najednou svoji rodinu a uznání od svého adoptivního otce. I nás si takto Otec Bůh přivlastnil a můžeme se nazývat jeho dětmi.

Vypadá to, jako pěkný závěr příběhu a mohli bychom to tady zakončit happyendem, ale jak už to bývá život není jednoduchý. A jak říká kazatel, člověk všechno zkomplikuje.

Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky.

Kazatel 7,29

Mefíbóšet žil spokojeně na královském dvoře a spravoval majetek, který mu byl dán, ale jak už to bývá, to se některým nelíbí a začnou závidět, v tomto případě to byl jeho sluha a správce jeho majetku Síba.

Když byl David ve válce Síba vymyslel lstivý plán, jak svého pána připravit o majetek. Tím, že ho pomluvil a svým podlézavým jednáním se snažil přesvědčit krále.

¹Sotvaže David přešel přes vrchol, jde mu vstříc Mefíbóšetův sluha Síba se spřežením osedlaných oslů a na nich dvě stě chlebů, sto hrud sušených hroznů, sto košíků letního ovoce a měch vína. ²Král se Síby zeptal: „K čemu máš tyhle věci?“ Síba odvětil: „Osly pro královský dům k jízdě, chléb s ovocem k jídlu pro družinu a víno, aby se unavený mohl na poušti napít.“ ³Král dodal: „A kde je syn tvého pána?“ Síba králi řekl: „Ten vyčkává v Jeruzalémě. Řekl totiž: ‚Dnes mi izraelský dům vrátí království mého otce.‘“ ⁴Král Síbovi pravil: „Hle, všechno, co patří Mefíbóšetovi, je tvé!“ Síba odvětil: „Skláním se. Kéž najdu u tebe přízeň, králi, můj pane.“

2. Samuelova 16,1-4

Ano je to tak. Mefíbóšet byl sice členem královského dvora, ale to ještě neznamená, že je úplně v bezpečí. Satan se snaží zničit ty, kdo slouží Bohu a Mefíbóšet nebyl výjimkou. Jako On musíme být připravení na útoky nejen zvenčí a také na nebezpečí, které na nás může přicházet i zevnitř. Ani v církvi nemusíme být úplně v bezpečí a musíme dávat pozor.

Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil.

1. list Petrův 5,8

Můžeme jako křesťané přivádět lidi k Bohu, ale musíme také předpokládat, že žalobce v podobě satana bude chtít naše plány překazit a použije pro to svoji lest a všechny prostředky, které má. Musíme být stále na pozoru. Může se objevit někdo jako Síba a bude se snažit očernit pohled na naše bližní. Bude se je snažit zdiskreditovat. Satan také stále žaluje Bohu a snaží se nás před Bohem očernit. Chce nás zničit za každou cenu a rozeštvat nás. Proto bychom neměli dát na pomluvit, ale vždy se o tom přesvědčit sami. Dávejme si pozor na to, když se nám ďábel bude snažit vnést do hlavy pochybnosti, stejně jak to učinil s Evou v ráji.

Tento příběh o Mefíbóšetovi pokračuje a ukazuje nám, že se tato situace vyřeší, i když z Bible není jisté, jestli byly z mysli Davida odstraněni všechny pochybnosti, to posuďte sami. Ale každopádně Mefíbóšet mohl i nadále přebývat na královském dvoře. Pojďme si to přečíst. Král David se vrátil s bitvy a setkal se s Mefíbóšetem:

²⁵Také Mefíbóšet, vnuk Saulův, sešel králi vstříc. Ode dne, co král odešel, až do dne, co se v pokoji vrátil, nepečoval o své nohy ani o svůj vous a nepral si šaty.²⁶Když přišel králi vstříc do Jeruzaléma, řekl mu král: „Proč jsi nešel se mnou, Mefíbóšete?“²⁷On odpověděl: „Králi, můj pane, můj služebník mě oklamal. Tvůj otrok si totiž řekl: Osedlám si osla, vsednu na něj a pojedu s králem. Tvůj otrok přece kulhá. ²⁸Ale on tvého otroka u tebe, králi, můj pane, pomluvil. Avšak král, můj pán, je jako Boží posel. Učiň tedy, co uznáš za dobré. ²⁹Celý dům mého otce je před králem, mým pánem, hoden smrti. Ty však jsi svého otroka posadil mezi ty, kdo jedí z tvého stolu. Jaké spravedlnosti bych se měl u krále ještě dovolávat?“  ³⁰Král mu odpověděl: „Proč ještě vedeš takové řeči? Rozhodl jsem: Ty a Síba si pole rozdělíte.“ ³¹Mefíbóšet králi odvětil: „Ať si vezme třeba všechno, jen když se král, můj pán, v pokoji vrátil do svého domu.“

2. Samuelova 19,25-31

V textu vidíme, že David asi úplně nevěděl, kde je pravda, a proto se snažil vyjít vstříc jak Mefíbóšetovi tak Síbovi. Možná se nám také může stát, že nebudeme vědět na čí straně je pravda, ale můžeme si být jisti, že Bůh vidí do našich srdcí a ví, co se v nich odehrává. Podle mého byl Mefíbóšet nevinný, ale pravdu zná jenom Bůh. A proto asi Ježíš říkal, že nemáme vytrhávat koukol, abychom s ním nevytrhali i obilí. To, jaký člověk je, může posoudit jenom Bůh. Můžeme si být jisti, že jedině Bůh má vždy spravedlivé soudy.

David je sice předobrazem Ježíše, ale není dokonalý a neviděl do těch věcí, jako do nich vidí Bůh. My si, ale můžeme být jisti, že když nás budou lidé nebo satan pomlouvat, Bůh ví, kde je pravda a postaví se na stranu toho, kdo je v právu.

Podle mě byl Mefíbóšet věrný Davidovy a byl ochoten se všeho vzdát, jen, aby mohl být se svým pánem. Byl mu oddán, tak jak se píše v Deuteronomium 6,5.

Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.

I my bychom měli takto důvěřovat našemu Pánu, ať se děje cokoliv.

Zase to dobře dopadlo, ale příběh stále nekončí a pokračuje událostí, kde je naposledy zmíněno jméno Mefíbóšeta. Je to období, kdy byl v zemi hlad a David volal k Bohu, aby mu ukázal na řešení této situace. Pojďme si to přečíst:

¹Za dnů Davidových byl hlad po tři roky za sebou. David tedy vyhledal Hospodinovu tvář. Hospodin řekl: „Na Saulovi a jeho domu lpí krev, protože dal povraždit Gibeóňany.“ ²Král předvolal Gibeóňany a promluvil k nim. Gibeóňané nejsou z Izraelců, nýbrž ze zbytku Emorejců, jimž se Izraelci zavázali přísahou, ale Saul je usiloval vybít ve svém zanícení pro Izraelce a Judu. ³David se Gibeóňanů tázal: „Co mám pro vás udělat? Jak dosáhnu smíření, abyste dobrořečili Hospodinovu dědictví?“ ⁴Gibeóňané mu odvětili: „Co se týče Saula a jeho domu, nejde nám o stříbro a zlato, ani nám nejde o to, aby byl usmrcen kdokoli z Izraele.“ Pravil: „Co řeknete, to pro vás udělám.“ ⁵Odpověděli králi: „Za toho muže, který nás zamýšlel zničit a vyhladit, aby po nás v celém izraelském území nic nezůstalo, ⁶nechť je nám vydáno sedm mužů z jeho synů a my jim zpřerážíme údy v Gibeji Saula, někdejšího Hospodinova vyvoleného, kvůli Hospodinu.“ Král prohlásil: „Vydám je.“ ⁷Král však ušetřil Mefíbóšeta, syna Jónatana, syna Saulova, pro přísahu ve jménu Hospodinově, která byla mezi nimi, totiž mezi Davidem a Jónatanem, synem Saulovým.

2. Samuelova 21,1-7

Tady vidíme, že David musel vydat potomky Saula, což byl i Mefíbóšet. Jenže David měl smlouvu z Jonatánem, kterou odpřisáhl před Hospodinem, a proto jeho syna ušetřil. Musíme si uvědomit, že Bůh za nás zaplatil velikou cenu na kříži a jako byl ušetřen Mefíbóšet, jsme Ježíšovo smrtí ušetřeni i my. Satan si nás může vyžádat, abychom byly potrestáni za naše dřívější hříchy, ale Boží spravedlnost nás překryje. My máme smlouvu s Bohem a on je naším garantem. Když budeme na něho celým srdcem spoléhat, nemůže se nám nic stát.

Vidíme, že příběh začínal pochmurně a Mefíbóšet neměl moc dobré vyhlídky do života, ale jeho život se díky milosrdenství krále Davida změnil k nepoznání k lepšímu.

Chtěl bych to celé shrnout.

Jak tento příběh může obohatit náš život?

Možná se někdo z nás nebo někdo okolo nás cítí odstrčen od společnosti a nevidí z toho východisko, někdo může mít kvůli tomu i sebevražedné sklony, ale je tu Boží milosrdenství, které nás vybízí, abychom pomohli našim bližním. Tak jako bylo pomoženo odstrčenému chlapci.

Satan se nás bude snažit odradit od toho, abychom někomu pomáhali a bude se snažit dotyčného pomluvit a očernit ho, abychom mu odmítli pomoci. Nechce, aby někdo přišel k Bohu a byl zachráněn. Proto musíme dávat pozor, co se k našim uším dostane a měli bychom si to vždy ověřit.

Také si můžeme být jisti, že když budeme spoléhat na Boha a budeme ho milovat „celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5) a zůstaneme mu věrní, On ochrání naše životy pro věčný život a nikomu nás nevydá, protože má s námi věčnou smlouvu, za kterou zaplatil svým vlastním životem.

Doufám, že příběh tohoto muže vám bude k obohacení a vzpomenete na to, když se budete cítit pod psa. Můžete si být jistí, že vás stále někdo má rád. Někdo, komu na vás záleží, je jím Ježíš Kristus. Na oplátku chce, abychom takovou láskou milovali lidi okolo nás. Snad se nám to s pomocí Boží podaří.

Amen.