Hrdinové dnešní doby

Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není. (Žalm 146,3)

Nedávno jsem se zamyslel nad tímto veršem. Mnohdy lidé vzhlížejí k osobnostem své doby a mají je za vzor nebo za morální autoritu. Určitě je dobré mít nějaký vzor, ale problém nastává, když si konkrétní osobu začneme idealizovat. Často se ve společnosti s tímto jevem setkávám. Můžeme si idealizovat politiky, různé známé osobnosti, církevní a duchovní představitele a všechny ostatní, kteří mají vliv ve společnosti. Vkládáme do nich naděje a čekáme od nich, že budou naším takzvaným majákem, který má pozitivní vliv na společnost, a že budou nějakým stabilním bodem v našem životě. Můžou nám ukazovat určité jistoty. Jsou jakousi pevnou zemí, o kterou se můžeme opřít.

Proč si myslím, že tento jev pro nás není příznivý?

Vytvoříme si totiž ideální obraz určité osobnosti. Je to, jako bychom byli zamilovaní a neviděli nedostatky toho druhého. Přisuzujeme mu vlastnosti, které buď vůbec nemá, anebo si je vykreslujeme v lepším světle, a naopak přehlížíme jeho nedostatky. Jsme v tom tak zakotveni a utvrzujeme se v tom, že i když se dotyčná osoba chová nemorálně, děláme, jako bychom to neviděli, a naopak jsme dotčeni, když nám druhý chce na tuto okolnost poukázat. Na první pohled je to nevinné, ale může to být nebezpečné. Pokud si někoho idealizuje jedinec, není to takový problém, jako když je to celý dav. To může vést až k davové psychóze a určité vyhraněnosti vůči ostatním. To pak vede k rozdělení, k nenávisti a k nenávistným činům, které mohou vést až k vraždě.

Proč se to děje a co tento jev způsobuje?

Nevím, jestli jste u sebe někdy pozorovali, že jste si někoho idealizovali. Také jsem to za život párkrát měl a vedlo mě to k úvaze, proč se to tak děje. Myslím, že si vytváříme idoly, protože potřebujeme mít v tomto temném a zmateném světě nějakou jistotu, na kterou se můžeme spolehnout, která nám zaručí, že tento svět bude o něco lepší a snesitelnější. Chceme si vytvořit pevný bod, o kterém jsem mluvil. Něco, co nás bude motivovat a ujišťovat, že věci ve světě mají smysl.

Jenže problém je, že ve světě nejsou dokonalí lidé a mají své chyby. A pravdou je, že když spoléháme na nějakého vysoce postaveného člověka, může nás zklamat a třeba i podrazit. Proč ale máme tu potřebu? Chceme se upínat k někomu, kdo má vše pod kontrolou, protože náš život takový není, a proto východisko hledáme u někoho jiného. Žijeme v každodenní nejistotě a víme, že náš život není úplně v pořádku, a proto potřebujeme nějaký vzor a chceme, aby byl dokonalý, ale on není.

Nechceme připustit, že náš život není takový, jaký by měl být, a že sami máme charakterové vady. Když už jsme si vybrali toho svého „hrdinu“, máme od něho nějaká očekávání a jsme rádi, že reprezentuje naše ideály, a pevně za ním stojíme. Konečně jsme našli někoho, na koho můžeme upnout své naděje. Problém ale nastává, když se ten náš idol najednou zachová tak, jak bychom nečekali, a víme, že to nebylo správné. Ve skrytu naší duše to moc dobře víme, jenže když to uznáme, popřeme svůj ideál. A to nás vede do stejné nejistoty jako předtím. Ukazuje se, že když neobstál on, neobstojíme ani my, a proto se to rozhodneme přehlížet a nadále se utvrzujeme v tom, že tento člověk je dobrý a na správném místě. A nenecháme si ničím vyvrátit tento názor a jsme ochotní se za to i rvát. Jen abychom nemuseli přiznat chybu a znova si hledat pevný bod v tomto chaotickém světě.

Jak z toho ven?

Možná je řešení v tom, abychom si uvědomili, že nikdo z lidí není dokonalý, a tudíž ani my. Hledáme hrdiny, kteří by přikryli naše nedostatky. Přikládáme jim vlastnosti, které bychom sami chtěli mít, ale nemáme je. Doufáme, že aspoň někdo ponese ty naše ideály. Víme, že něco není v pořádku, chceme svůj život změnit, ale nejde to. Je to nad naše síly, proto potřebujeme hrdinu, který nám pomůže a zároveň nás nezklame.

Jenže tohle je neřešitelné, nikdo z lidí za nás naše problémy nevyřeší a mnohdy nás i zklame. Možná že si idealizujeme člověka, protože máme potřebu k někomu vzhlížet, kdo nás povede a bude nám radit a budeme se moct na něho plně spolehnout, protože víme, že náš charakter lze jen těžce změnit z vlastních sil. Chybí nám určitý vzor a vztah s idolem, na kterého jsme zapomněli anebo jsme ho vytěsnili z naší mysli, ale ve skrytu k nám volá. Chce, abychom se na něho rozpomněli a vrátili se k němu. Je to potřeba, kterou má každý v našem srdci, jenom si to připustit a uvědomit si to.

Mnozí si to nechtějí připustit, protože vědí, že po nich bude chtít změnu v jejich životě i charakteru. Vědí, že už se jejich život nebude ubírat podle jejich představ, a tak radši tento hlas utiší a vytvoří si proti němu odpor, aby se náhodou neozval. Radši se upnou k lidskému vzoru, který nechce změnu v jejich životě.

Cesta k opravdovému hrdinství

Hledáme hrdiny, kteří nás zachrání, a přitom každý může být svým hrdinou. Změnit svůj charakter a jít od vítězství k vítězství, to je ta největší forma hrdinství, kterého můžeme dosáhnout. Sami to nezvládneme, ale máme ten hlas, který nás volá a který nám s tím pomůže. Je jím všemohoucí Bůh, který touží po vztahu s námi a pro každého má připravený plán a poslání.

Také jsem měl ve svém životě různé idoly, které mě postupem času zklamaly a já jsem musel hledat nové vzory. Když jsem osobně poznal Boha, který mě z mého nitra 29 let volal, uvědomil jsem si, že konečně mám idol, který mě nezklame, a dokonce mě láskyplně provede mým životem. Jen jsem si musel uvědomit tuto potřebu. Uvědomit si to, že si se svým životem nevím rady a potřebuji pomoc. Vím, že naše ego tohle hodně těžce připouští a brání se, a možná proto se to může nazývat hrdinstvím, když se tak rozhodneme.

A tímto vás chci povzbudit k tomu, abyste učinili ten odvážný krok proti svému egu a stali se hrdiny, kteří s pomocí Boží povedou vítězný život. Svět takovéto hrdiny potřebuje, protože oni jsou schopni měnit nejen sebe, ale také své okolí k lepšímu. Díky nim může být tento svět o něco lepším místem pro život.

„Ježíš je to pravé světlo, které září vstříc každému člověku. Přišel na zem, kterou stvořil a k lidem, které miloval, ale oni ho nepřijali. Těm však, kteří ho přece přijali a uvěřili v něho, otevřel přístup do Boží rodiny. Nestali se jejími členy rodem ani lidským úsilím, ale Božím působením.“ Jan 1,9-13

Miroslav Křepinský