Potůček

Z hor vytryskl potůček
dřív, než řádně vyběhl,
tak hezky rychle krok za krůček,
dolů z kopce se rozběhl.

Však přímo nedá se jít napořád,
někdy je to těžká svízel.
Začal narážet a uhýbat,
objevoval se a zase mizel.

Menší i větší kamínky,
obíhat tak často musí,
rozdělit své pramínky,
kdo to nezná, ať to zkusí.

Jeho síla se tak ztrácela,
ale však plně docela.
Bystřinka se objevila,
s ní se síla vracela.

V ní údolím pak hrdě pílil,
s každým přítokem tak zase sílil.
A tak jak si každý vyčká,
stala se z něj malá říčka.

Pak přišla doba soutoku,
začal hledat říčku svého srdce
a v okamžiku přítoku,
napojil se do ní prudce.

Své proudy spolu propojili,
navzájem se nezkalili.
Stala se z nich velká řeka,
která ve svém běhu čeká.

Až spolu dojdou do moře,
kde čekají je další řeky.
My máme moře nahoře,
v něm budeme plout celé věky.

Až bude z nás hodně moří,
tak spojí nás náš dobrý Pán.
Ten, který tu všechno tvoří
v jeden velký oceán.

Martin Kašík