Zahrada

Náš život je jako zahrada.
V ní rodina, skutky přátelé.
Když vidím, jak nad ní slunce zapadá,
zřím že je plná plevele.

Ten plevel to jsou naše hříchy,
vše čeho jsme se dopustili.
Skutky zloby, chtíče, pýchy,
dobrou cestu opustili.

V téhle naší zahradě,
je už rychle nasnadě,
že brzy rady nevíme si.
vše snažíme se zvládnout díky síle,
prosazujem vůli svoji.
Záhony tvoříme nahodile,
jen málo se spolu v krásu spojí.

Mobil, auto nebo práce,
to začali jsme vyvyšovat.
Slunce začalo se náhle ztrácet,
zlé věci dobré zastiňovat.

Zahrada začala plevelem zarůstat,
hřích – plevel stal se silnějším.
Jeho trsy mohly narůstat,
na dobré květy padal stín.

Do tohohle zlého stavu,
vstoupil Ježíš – zahradník.
S sebou přinesl svoji slávu,
jemu patří velký dík.

Jen on zvládne, co nikdo jiný,
svou velkou lásku, milost dal.
Na kříži vzal na sebe naše viny,
plevel s kořeny vytrhal.

Od něj můžeme se všichni učit,
u něj hledat svoji sílu,
jak správně křoví, plevel klučit,
jak pokračovat v jeho dílu.

Jen u něj se můžem schovat,
od něj pak vždy učme se.
Jak život – zahradu udržovat,
ať jen užitek přinese.

Martin Kašík